...Cilí...prostě Cilí

Byl 4.květen 2007, pátek. Seděla jsem u stolu a kreslila si. Koukla jsem se na hodiny. 14:15, je čas jít. Navlekla jsem se do rajtek a jezdecké vesty. Na codbě jsem si obula jezdecké boty a vyšla jsem ven...z kolny jsem vytáhla kolo a s námahou šlapala kopec ke koním. Bylo pěkně, svítilo slunce a všude byla zelená tráva a květiny. Co asi dělá Cilinka, pomyslela jsem si. Opřela jsem se do šlapek a vyjela poslední kopec a pak už jen uháněla po "cílové" rovině. Chtěla jsem zaparkovat kolo a vedla jsem ho na místo. Prošla jsem okolo p.Fučíka a p.Jelínkové. "Dobrý den", pozdravila jsem. "Jdeš pozdě," řekla p.Jelínková. Nechápala jsem. Pak oba současně řekli: "Už máme hříbě!" Tak to už jsem samozřejmě chápala. Konečně! Mělo se narodit už před týdnem! Zalila mě vlna různých pocitů...štěstí, lásky, zvědavosti, lítosti.že jsem nebyla u porodu. Kolo jsem prostě odhodila. Možná se něco ulomilo ale to je jedno. Koukla jsem se do maštale, kterou měla Cilka vystlanou slámou. Nebyla tam. Zahleděla jsem se na samý konec výběhu...viděla jse jí...jí a něco malýho u ní...její překrásná hříva se na slunci leskla a byly jí vidět krásné svaly. Rozběhla jsem se za nima a i přestože bylo horko a bolelo mě břicho, bylo mi krásně. Když jsem doběhla, byla to krása...nejde to popsat slovy...malý hnědáček, dlouhý nožky, na čele pár bílých chloupků, malý černý kudrnatý ocas, očka zářící štěstím "už jsem konečně na světě", bylo to to nej hříbě který bych si mohla přát....nebyla jsem schpna slova a z očí mi vytryskly slzy štěstí. Nakonec jsem se mu zadívala do očí a řekla: "ahoj, maličký"...